RECENZE: Šikmý kostel | Karin Lednická

Románová kronika ztraceného města

léta 1894 - 1921

Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.

Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.

„Maminko, už nemůžu, musím Barku postavit.“
Barbora vzdychne, poněvadž ví, že Barka začne okamžitě
znovu kňourat. Nemýlí se v tom odhadu, první dívenčin stesk
zazní už po  několika krocích. Všimne si několika pohledů se
zdviženým obočím, které fňukající Barka vyvolá, a povzdechne
si znovu. Možná letos opravdu neměla do Wieliczky chodit, zapochybuje na chvíli. Však si mohli sůl koupit v obchodě, i když
je tam tak nehorázně drahá. Jenže na druhou stranu – kdo ví,
co bude napřesrok. Se třemi dětmi se půjde ještě hůř, a  třeba nebude moci vyrazit vůbec. Ne, dobře se rozhodla, když se vydala na  cestu i  s  outěžkem. Vydrží to, má silnou vůli. Donese
domů sůl na dva roky dopředu, jak se s Pawlem domluvili, aby
napřesrok jít nemusela.
Přes všechno pracně vydolované odhodlání však cítí, jak jí
zase začínají opuchat nohy a  v  zablácené botě se začíná tvořit
puchýř.
„Žofie!“ zavolá na statnou postavu v čele skupiny. „Potřebuju
si odpočinout.“
„Nevydržíš ještě chvíli? Tady není žádný stín.“
„Můžeme se vrátit kousek k tomu lesu,“ ukáže Barbora zpátky, ale ví, že s tím nebude nikdo souhlasit.
Tiché reptání potvrdí její domněnku.
„Ne, vracet se nebudeme. Musíme jít dál. U nejbližších stromů zastavíme. Do té doby musíš vydržet.“

Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná.

Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach.

Anebo ne.

Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.

Šikmý kostel je jednou z těch knih, které jsem zaregistrovala v době, kdy děvčata vydávala recenze ještě před jejím vydáním. Nadšené ohlasy a téma ztraceného města mne natolik uchvátily, že jsem neváhala a hned, jakmile kniha vyšla, jsem běžela do knihkupectví.

Obálka knihy je jednoduchá a je na ní fotografie šikmého kostela v podobě, v jaké ho znaly postavy z knihy. 

Samotná kniha je rozdělena na čtyři části a odehrává se v letech 1894 - 1921. Jako první nás autorka seznámí s Barborou, jejíž děj se začíná psát v roce 1894. Barbora je houževnatá žena, manželka havíře a matka dvou dětí, přičemž třetí je na cestě.

Vydává se spolu s ostatními havířskými ženami a jejich dětmi na solnou pouť do Wieliczky. To však ještě netuší, jak si s ní osud v následujících letech pohraje. 

Po otřesném důlním neštěstí je nucena postavit se na vlastní nohy a začít zase od začátku. Ovšem nebude to nic lehkého.

Druhá část se věnuje Ludwikovi a odehrává se od roku 1889. Ludwik je malý chytrý chlapec, který přišel o matku. Žije se svým otcem a ostatními sourozenci v havířské kolonii. Ludwik však není jako ostatní děti, jeho touha po vzdělání je obrovská a patří mezi nadané žáky. Také jeho je významně dotkne důlní neštěstí a jeho dosud relativně spokojený život se otřese v základech.

Třetí část je věnována Julce a odehrává se od roku 1905. Julka je mladou havířskou manželkou, která je však ve vztahu nešťastná. Manžel dává přednost alkoholu než jí a počáteční zamilovanost tak bere brzy za své. 

S Barborou se seznámila na pouti do Wieliczky a staly se z nich dobré přítelkyně.

Poslední a také nejdelší část je věnována Barce. Tato část začíná v roce 1907 a z malé Barky se již stala žena jako lusk. Útrapy, které této rodině osud nachystal by porazily snad každého. Ne však tuto rodinu, která žila v tvrdé době, kterou otřáslo velké důlní neštěstí, při kterém zahynulo mnoho havířů.

Těžba uhlí, která byla v regionu na vzestupu znamenala pro mnoho rodin stabilní výdělek a jistotu práce. Tato jistota však byla vykoupena těžkou dřinou v nepředstavitelných podmínkách. Největším strašákem byly hrozby důlních otřesů a následných závalů.

Přesto se sem za prací stěhovali nejen muži, ale také celé rodiny, které následně žily v havířských koloniích relativně spokojeným životem.

Karin Lednická dokázala přenést na papír barvité popisy okolí, ale také vdechla svým postavám život. Její povídání se čte opravdu lehce a svižně, i přes to, jakými úskalími si místní obyvatelé, a naši hrdinové, museli projít.

Při čtení máte pocit, jako byste se dívali na nějaký film, text se vám doslova zhmotňuje před očima. Zároveň se připravte na to, že u knihy budete mít pocit, jako byste poslouchali vlastní babičku, která vám líčí celý život v těžkých podmínkách. Chvíli se budete s postavami radovat, že už konečně prolomily svou smůlu, abyste se vzápětí cítili smutní, nad jejich dalším osudem.

Tento drsný, těžbou uhlí poznamenaný kraj, stvořil obyvatele, kteří se jen tak něčeho nezaleknou. Muži, kteří chodili do rubání, byli zvyklí na ledacos a stejně tvrdé byly i jejich ženy. I přes to však zůstávaly srdečnými a přátelskými.

Moc se mi líbilo, že se autorka v jednotlivých částech knihy nezaobírala pouze postavou, která jí náležela. Všechny postavy se totiž v daných částech krásně propojovaly, stejně, jako tomu bývá i v životě.

Jsem velice ráda, že si autorka nevycucala příběh jen tak z prstu, ale že se zajímala o historická fakta. Věřím, že ta hromada práce, kterou kolem knihy měla, ať už čtení historických pramenů, nebo rozhovory s obyvateli, kteří měli k historii Karviné co říct, se vyplatila.
Neboť Šikmý kostel je pro mne klenotem mezi českými knihami a věřím, že tento názor se mnou bude sdílet i spoustu dalších nadšených čtenářů.

Jestli vás mohu poprosit, na srovnávání, která současná česká autorka je lepší nebo horší, se vykašlete. Prostě se posaďte, nachystejte si něco dobrého k pití a vychutnejte si příběh, který se vám zaryje až do morku kostí.

Osobně se už teď těším na pokračování a pevně doufám, že bude stejně čtivé a lidské, jako byl i Šikmý kostel.


Název: Šikmý kostel
Série: Šikmý kostel (1.díl)
Autor: Karin Lednická
Nakladatelství: Bílá vrána
Počet stran: 400
Rok vydání: 2020
Vydání první