Co dělá člověka člověkem?
Sofie Adlerová ztratila doslova vše. Svět, který znala. Lidi, které milovala. Dokonce i vlastní identitu. Namísto půl roku strávila v kryogenní stázi víc než sto šedesát let. Střet s realitou je devastující a její existence se brzy smrskne na pouhé lékařské pokusy.
Až do chvíle, kdy ředitelka vývoje bionických organismů zatouží posunout svůj výzkum umělé inteligence dál.
Jak přesvědčit společnost, že bioroidi mohou být stejně dokonalí jako lidé?
Sofie polkla. V uších jí burácela ozvěna vlastního srdce. Děsivá předzvěst ji láskyplně objala. Celou minutu se jí nechala ovládnout. Pak se na hranici slyšitelnosti zeptala: „Kolikátého je?“„6. července.“Ticho.„2198.“Jeremy.Sofii se z hrdla vydral vzlyk. V ženiných očích se poprvé mihnul upřímný soucit. Zlehka jí položila ruku na rameno.„Je mi to líto.“Sto šedesát sedm let.Bude to jen na chvíli, slibuji. Jako když zaspíš dlouhý víkend.„Ne, ne, ne. To je nějaký omyl.“Doktorka se nadechla k odpovědi, ale pak jen zavrtěla hlavou.Sofii se zatmělo před očima. Je to jen sen. Sen, ze kterého se probudí. Zuřivě těkala pohledem po pokoji. Okno zatažené papírovými roletami. Funkční nábytek, jenž jí byl svým tvarem cizí. Obrazovka, jež měla do obyčejné televize hodně daleko. Jedním pohybem odhodila peřinu a spustila nohy z postele.„Ne, to nemůžete! Nemůžete ještě vstát!“„Nesahejte na mě,“ zasyčela na doktorku. Jednu ruku držela před sebou jako štít, druhou si tiskla na prsa. Pak prsty uchopila elektrody a strhla si je z hrudníku. Jehlu s kanylou vedoucí do loketní jamky ani nevnímala. Prostě ji vytrhla z místa, kam vedla. Jakmile přenesla váhu, tělo zaprotestovalo. Udělala několik vratkých kroků kolem postele a zamířila ke dveřím.„Stůjte. Nebo zavolám ostrahu.“
Nejvyšší představitelé technokratické korporace IGMET potřebují důkaz. A na kom jiném vyzkoušet, nakolik lidský může bioroid být, než na osobě, která oficiálně ani neexistuje a navíc je tak odlišná?
Ichirův úkol je vlastně jednoduchý – najít způsob, jak ji začlenit do společnosti. Jenže Sofie má vlastní hlavu i plány a rozhodne se technologickému městu ukázat, že nic jako utopie neexistuje. A je jedno, zda jí v cestě budou stát lidé nebo bioroidi. Ichirova naprogramovaná mysl není na nic z toho připravena a zákonitě tak musí dojít ke střetu. Dokud se v něm nezačne rodit vlastní úsudek…
Vypůjčený čas od Zuzany Strachotové je knihou, na kterou jsem byla opravdu zvědavá. Po její sérii Devět dní, ze které jsem byla nadšená, jsem předpokládala, že nejinak tomu bude i v tomto případě. Pojďme se tedy podívat, jak se mi kniha vlastně líbila.
A přesně tak tomu i je.
Píše se rok 2198 a svět rozhodně nevypadá tak, jak ho známe. Lidská rasa jako taková je banda ustrašených tvorů, které spíše řídí umělá inteligence, než jejich vlastní rozum.
Ta jim ostatně nejen radí, co mají dělat a to ve formě jakýchsi holografických domácích rádců, ale existují také bioroidi, kteří jsou lidem k dispozici prakticky ve všem - (něco jako ve filmu Andrew, člen naší rodiny z roku 99) a co je zajímavější, na první pohled vypadají jako obyčejní lidé.
My se zde setkáváme se Sofií, která měla být po půlroce probuzena a vyléčena, nicméně něco se zvrtlo a Sofie, která byla uspána v roce 2031 je probuzena v roce 2198.
Ano, její probuzení bylo přesně takové, jak si teď představujete vy - naprosto zničující. Všechno co znala je pryč, všichni, které znala, jsou pryč a ten, kterého milovala také. Je tady naprosto sama, v cizím prostředí plném šílených věcí a co je ještě horší, měla by se stát jakýmsi objektem zkoumání.
Z pohledu vědců je vlastně takovou oživlou fosilií, která by mohla tamním lidem přinést spoustu cenných informací a to hned z první ruky!
Vypůjčený čas je skvělý nejen v tom, že je čtivý, což autorka předvedla už v předchozí sérii, ale je také skvělým mixem scifi příběhu propojeného s tím detektivním. Sofie se totiž rozhodne pátrat nejen po informacích, které by jí osvětlily, co se zvrtlo a proč se probudila až v daleké budoucnosti, ale postupně se také dozvídáme, co se vlastně stalo, že se z lidí staly akorát ustrašené loutky bez vlastních názorů.
Autorka si parádně pohrála i se světem budoucnosti. Podle mě ho měla perfektně vymyšlený, od popisů okolí, přes domácí asistenty a různé vychytávky, až po fungování samotného IGMETu, ve kterém probíhal vývoj samotných bioroidů. Jedno však zůstalo - klepy a podfuky se zde šíří stejně rychle, jako u nás "v pravěku".
Někoho by možná mohlo napadnout, že kniha bude příliš technická, vzhledem k tomu, v jakém prostředí se odehrává. Ano, techniky je zde dost, nicméně nejedná se o nějaké bláznivé věci, které si běžný čtenář těžko zapamatuje. Autorka vše popisuje svým přirozeným jednoduchým způsobem a tak čtení jako takové krásně plyne a vy se do příběhu jistě zamilujete, stejně, jako do některých vymožeností, které se lidé naučili využívat.
Já nejsem čtenář scifi nebo fantasy. Nečtu je nijak pravidelně, spíš jen výjimečně, když mě něco zaujme. Proto si myslím, že nejsem příliš relevantní na to, tuto knihu hodnotit.
Nicméně za mě se jedná o čtivou pecku, která by mohla zaujmout nejen fanoušky žánru, ale také "detektivkáře".
Zuzana Strachotová prostě umí a myslím si, že se s lehkostí dokáže vyrovnat i zahraničním spisovatelům. Díky svým nápadům bez nesmyslných kombinací působí její příběhy lehce a opravdu čtivě.
Za sebe rozhodně doporučuji a přeji příjemné počtení.
Za zaslání recenzní e-knihy mnohokrát děkuji Zuzaně Strachotové,
Vypůjčený čas si můžete zakoupit na stránkách nakladatelství.
Název: Vypůjčený čas
Autor: Zuzana Strachotová
Nakladatelství: Epocha
Počet stran: 440
Rok vydání: 2023
Vydání první
Žádné komentáře:
Okomentovat