Slunečnice | Sarah Winmanová

Je to téměř milostný příběh.

Ale tak jednoduché to není...

Celý příběh začíná v roce 1950 tři týdny před Vánocemi výhrou v tombole. Dora Juddová si tenkrát mohla vybrat cokoliv, její manžel ji nabádal, aby vzala láhev whisky, ona přesto sáhla po obrazu slunečnic, který jí učaroval.

Věděla, že doma bude zle a manželovi se to líbit nebude. Přesto jej po příchodu domů hrdě vystavila v kuchyni. Leonardovi se to však nelíbilo a chtěl obraz ze zdi strhnout. Dora se však ten večer nenechala zahnat do kouta.

Ellis a Michael jsou nerozlučná dvojka. Jsou z nich nejlepší přátelé, kteří se spolu poprvé potkali, když jim bylo dvanáct let. S přibývajícími léty se jejich pouto stává pevnějším, přesto se však něco stane v době, kdy Ellis potká Annie...

V přední ložnici, opřená mezi knihami, stojí barevná fotografie tří lidí, ženy a dvou mužů. Tísní se v rámečku, vzájemně se objímají a svět za nimi je rozostřený a po obou stranách odříznutý. Vypadají šťastně, opravdu. Nejen, protože se usmívají, ale také kvůli tomu, že mají v očích jakousi lehkost, radost, něco co všichni sdílejí. Obrázek vznikl na jaře nebo v létě, to se dá poznat podle oblečení (trička, světlé barvy a podobně) a samozřejmě také z toho světla.

Na úvod se vám musím přiznat, že jsem velice ráda za spolupráci s úžasnou Bárou z Grady, neboť bez ní by mi tato kniha jistě unikla a to by byla věčná škoda.

Jako první se klasicky podíváme na obálku. Víte. čtenář, který řekne, že obálky neřeší, podle mě lže nebo si to vůbec nepřiznává. Já jsem zastáncem toho, že pokud se budu brouzdat po knihkupectví a dívat se, jakou knihu bych si mohla pořídit, pokud u sebe nebudu míst seznam titulů, které bych si ráda přečetla, budu se rozhlížet kolem sebe. 

V takové chvíli se v prvé řadě dívám po obálkách kolem a nejspíš kniha s obálkou, která mě zaujme, skončí v mé ruce k dalšímu prozkoumání.

Jsou knihy, které mají nádherné obálky, pak jsou knihy, jejichž obálky nejsou nic moc, ale knize neublíží. No, a pak je zde poslední kategorie - knihy, jejichž obálka vás nijak neupoutá ani nedonutí vzít knihu do ruky k bližšímu prozkoumání,

Slunečnice mají podle mě obálku, která patří do třetí kategorie a já pevně doufám, že jim tento fakt zbytečně neublíží, neboť by to byla věčná škoda, to mi věřte.

Celá kniha je pak rozdělena na dva vypravěče. Prvním je Ellis, který začíná a druhá polovina je věnována Michaelovi. Mírný šok může nastat hned po pár větách, v knize je úplná absence označení přímé řeči, což by mohlo být ze začátku trochu matoucí, spolu s neoznačením současnosti a minulosti. Nicméně není třeba se bát, po pár stranách se čtenář snadno zorientuje a knihu již nedá z ruky.

Tato teňounká kniha celkově klame svým tělem. Uvnitř na nás totiž čeká velký kotel emocí, který se začíná pomalu míchat hned ze začátku, aby přibližně v polovině začal pomalu bublat. Ano, přátelé, ač se to nezdá, tak tato kniha vás rozloží na kousky pohnutým osudem všech hrdinů. Bude vám při čtení hodně smutno a rozhodně nad příběhem budete přemýšlet i dny po dočtení.

Jedná se o knihu ke které budete jen stěží hledat ta správná slova. Lehkost s jakou Winmanová píše je až neskutečná a její podání velkého přátelství, spousty lásky, ale také osamělosti je citlivé. Přesto se jedná o příběh, kdy nám hlavní hrdinové předkládají své vzpomínky, které třeba mohly vypadat úplně jinak...

Tento melancholický román je úplným opakem knih, které jsem v nedávné době četla, přesto mě nejprve zaujal a později doslova položil na lopatky.

Sarah Winmanová stvořila něco úžasného, a rozhodně si zaslouží, aby její Slunečnice byly čteny. Nemalou zásluhu na této knize má i překladatelka, na kterou by se rozhodně nemělo zapomínat, vždyť právě díky ní působí čtení této knihy stejně, jako jahody se šlehačkou, lehce a sametově.

Za zaslání recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Cosmopolis,

kde si knihu Slunečnice můžete zakoupit.

Název: Slunečnice

Autor: Sarah Winmanová

Překlad: Petra Diestlerová

Nakladatelství: Grada

Edice: Cosmopolis

Rok vydání: 2018

Počet stran: 200