Pinky v Knihách : RECENZE: Útočiště

Co skrývá tajemný ostrov?

A co skrývá lidská mysl?

Sandrine, která se před nedávnem přistěhovala do Normandie, dostává výzvu od notáře, aby si zajela převzít osobní věci z domu po své zemřelé babičce – svérázné ženě, jež žila osaměle na maličkém ostrově nedaleko pobřeží a odmítala se stýkat s dcerou i s vnučkou.

Sandrine vystupuje z lodi na šedivém, chladném ostrově a setkává se s hrstkou obyvatel, starých lidí žijících v téměř naprostém odloučení od civilizace. Všichni jí popisují babičku jako milou a laskavou ženu, tedy obraz daleký tomu, co o ní Sandrine vyprávěla matka.

"Loď vám vyplouvá za půl hodiny, budete potřebovat tento papír," poučil ji notář.
"Co to je?"
"Povolení ke vstupu. Ostrov je od roku 1971 prohlášený za přírodní rezervaci mořského ptactva, takže tam platí přísný zákaz vstupu."
"To znamená, že... že je neobydlený?" zeptala se Sandrine znepokojeně.
Potulovat se po skalisku s ptáky coby jediným doprovodem se spíš podobalo hitchcockovské noční můře než návštěvě za účelem rozjímání nad ztrátou příbuzné. Sandrine zauvažovala, že osamělý život s jediným zvukem příboje a klapotu zobáků stovek ptáků by mohlo zčásti vysvětlovat babiččino šílenství.
"Ne tak úplně," uklidnil ji notář. "Žije tam ještě hrstka lidí. Vaše babička k nim patřila. Přišli tam několik let po válce. Majitel ostrova neměl to srdce, aby je vystěhoval. Mají právo zůstat, ale jinak tam nikdo nesmí. S výjimkou... úmrtí."

Na ostrově vládne podivná atmosféra. Stačí pár hodin, aby si Sandrine uvědomila, že zdejší obyvatelé skrývají nějaké tajemství. Cosi, z čeho mají hrůzu.

Proč tedy odtud nikdo z nich neodjede? Co se stalo s dětmi z prázdninového tábora, narychlo uzavřeného v roce 1949?

Namísto odpovědí je mladá žena po několika dnech nalezena, jak bloudí po pláži na pevnině s oblečením zmáčeným krví, která není její…

Útočiště je jednou z těch knih, u které mi bylo po přečtení anotace jasné, že se bude jednat o jeden z těch lepších kousků. Podle reakcí a podle toho, jak se mi kniha četla, bych řekla, že tentokrát se můj radar nezmýlil.

Obálka knihy je stejně temná, jako příběh samotný a jistě upoutá milovníka thrillerů hned na první pohled.

Kniha je vyprávěna hned z několika pohledů a v několika časových rovinách. Kromě Sandrine, která vypráví v roce 1986, je vypravěčem i Suzanne v roce 1949 a v neposlední řadě je vyprávění datováno i do roku 2019. V tomto roce vyprávění vlastně začíná.

Styl vyprávění je v tomto případě něčím, co si vás rozhodně získá. Autor se rozhodl zasadit příběh do několika časových rovin, díky čemuž vyprávění působí ještě dynamičtěji. Kapitoly se střídají v podstatě pravidelně po sobě, což taky přidává na čtivosti celého románu.

Ze začátku možná může působit vyprávění trochu zmatečně, zvlášť, když se Sandrine dostane na ostrov, ale za chvíli se čtenář krásně zorientuje a už se může nechat unášet odkrýváním temné minulosti nejen Sandrininy babičky, ale také utopených dětí z ozdravného dětského tábora.

Vlastně celé vyprávění působí úplně normálně. Sandrine se po smrti babičky vydává vyřídit dědictví a možná se i dozvědět něco z její minulosti. Jak se dá tušit, tak na chladném ostrově, který je odříznutý od lidi a závislý na týdenním zásobování, se nejspíš něco stalo. Určitě se jedná o dávné tajemství, ze kterého se nám rozbuší srdce.

Průhledné, že?

Takhle to však není, kniha je doslova nabušená zvraty, nad kterými budete nechápavě kroutit hlavou. A hlavně pochopíte jednu věc, autor vás doslova utáhl na vařené nudli a vy jste mu všechno zbaštili!

Nehledě na to, že při čtení bude vaše představivost zapojena na sto procent a vy budete mít dojem, že jste se ocitli v kině a koukáte na zajímavý film. A nebo, a to v tom ideálním případě, budete mít pocit, že jste součástí vyprávění, jeden z obyvatel ostrova, tichý pozorovatel.

Protože psychologie postav je tak dobře napsaná, že to ani jinak nejde. Autor myslel opravdu na všechno a díky jeho umu postavy ožily, jedna po druhé. Jsme součástí jejich přítomnosti a objevujeme jejich minulost, včetně slabostí a bolestí.

Jérôme Loubry je opravdu spisovatel psychologických thrillerů, jak se patří. Opravdu skláním svá bolavá záda až k zemi a smekám pomyslný klobouk. Útočiště mne opravdu bavilo od první do poslední stránky.

Pokud máte rádi psychologické thrillery a hledáte nějaký, při kterém neprokouknete celou zápletku ještě před půlkou, očekáváte nečekané zvraty a chcete, aby vás kniha opravdu pohltila, tak mrkněte na Útočiště. Myslím, že v tom případě by vám rozhodně nemělo uniknout.

Za zaslání recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Metafora,

knihu Útočiště si můžete zakoupit na stránkách nakladatelského domu Grada.