Pinky v Knihách : RECENZE: Šikmý kostel 2

Románová kronika ztraceného města

léta 1921 - 1945

S Barkou, Ludwikem, Julkou a dalšími hrdiny trilogie Šikmý kostel se setkáváme vzápětí poté, co jsme je v závěru prvního dílu opustili. Zatímco ve zbytku nově vzniklého Československa nastávají zlaté časy, v Karvinné – jak se nyní město jmenuje – se stále významně projevují důsledky předešlého dramatického dění a prosakují do všech oblastí života. Ne vždy v dobrém.

I přesto lze říct, že dvacátá léta jsou pro obyvatele města relativní selankou, dobou významných společenských změn a ekonomického rozmachu. Nastupující generace se může těšit výsadám, které byly v nedávné minulosti nedosažitelné, a začínají se před ní rozprostírat dříve netušené možnosti.

Sedí, kouše si spodní ret a podpatek její boty vyťukává do prkenné podlahy nervózní písničku.
„No tak, Fanynko,“ přistoupí k ní Barka a konejšivě jí položí ruku na rameno. „Třeba ho to přejde. Zkusím poprosit Ludwika, aby s ním promluvil.“
„To klidně zkus,“ krčí Fanka nezúčastněně rameny a znovu jízlivě pozvedne pravý koutek rtů. „Ale moc nadějí si raději nedělej, abys nebyla zklamaná. Hučím do něho já i maminka – ta už je z toho chuděra celá špatná. Ale všecko marné, mluvit na Tomka je stejné jako hučet do dubu.“ Zakroutí hlavou a pokračuje: „Dokonce i farář mu už na maminčinu prosbu promlouval do duše, ale Tomek nechce o nějakém smiřování a odpouštění ani slyšet. Dál si mele ty svoje pravdy. Jako mezek. Jako tvrdohlavý nepoučitelný mezek!“
Fančin hlas se začíná lámat přicházejícím pláčem.
Barka přemýšlí, jak by mohla sestru utěšit, ale žádná vhodná slova ji nenapadají. Tolik se na dnešek těšila! Tolik měsíců se neviděly, tolik toho chtěla Fance povědět. Ale zatím se všecko ubírá jakýmsi prapodivným směrem.
To je třeba zastavit. Přece tady nebudou hned od začátku brečet.

Klíčící naděje však rázně ukončí hospodářská krize a vzápětí opětovný vzestup nacionalistických nálad. Napětí ve společnosti stoupá a rodiny našich hrdinů rozštěpují rozdílné názory: zatímco jedni se nadcházející hrozby obávají nebo mezi prvními nesou její ničivé důsledky, jiní probíhající změny vítají jako šanci k odčinění utrpěných křivd. Smršť událostí po nástupu německé okupace však nakonec smete všechny, protože v tomto regionu i druhá světová válka probíhala dosti jinak než ledaskde jinde.

Příběh je i tentokrát vystavěn na skutečných událostech a čtenář s překvapením zjišťuje, že mnohé z toho, co se ve druhém díle Šikmého kostela odehrává, zůstávalo po dlouhá desetiletí skryto ve třinácté komnatě dějin.

Na začátku loňského roku rozvířil stojaté vody české tvorby Šikmý kostel z pera Karin Lednické. Mezi čtenáři by se nenašel snad nikdo, kdo by o knize alespoň vzdáleně neslyšel. Mnoho kladných ohlasů, které se na knihu snášely ze všech stran, byly jistě zasloužené.

Já jsem byla jedním ze čtenářů, který se nemohl dočkat pokračování. První vlaštovky přilétaly už na konci roku a dávaly tušit, že se bude opět jednat o nezapomenutelné dílo. Když byla kniha konečně k dispozici, tak jsem neváhala a okamžitě se do ní pustila.

Pojďte se tedy podívat, jak se mi kniha líbila a jestli jsem byla stejně nadšená, jako u prvního dílu.

Obálka se opět nese ve stejném duchu, jako u prvního dílu. Na obálce se setkáváme s Šikmým kostelem v podobě, v jaké ho znají postavy z příběhu.

Kniha se dělí na devět dílů a jednotlivé části mají své vypravěče. Jsou jimi Ženka, Julka, Barka, Anuška, Wojtek, Fanka a Halka.

Šikmý kostel 2 začíná tam, kde jeho předchůdce skončil. I když se děj obohatil o spoustu nových postav, tak se stále jedná o rodiny, které známe z předchozího dílu a tak by neměl být problém, se s novými postavami pomalu sžít.

Vzhledem k tomu, že se tentokrát děj knihy odehrává v letech 1921 - 1945, tak se zde nevyhneme druhé světové válce, která naše protagonisty potrápí daleko více než si sami mysleli. Díky tomu, že naše postavy žijí v pohraničí, tak hrůzy války schytávají opravdu "se vší parádou".

Autorka se rozhodla nikoho moc nešetřit a postavám pořádně nakládá. Ono se asi ani není čemu divit, když se jedná o románovou kroniku. Rodiny Pospíšilova a Żebrokova to tak schytávají ze všech stran. Vždy, když už to vypadá, že by mohlo být lépe, tak se opět něco pokazí a srazí je zpět na kolena.

Kniha je tak plná nejen utrpení, které daná doba našim aktérům přinesla, ale také rozhodnutí, která mnohdy nešťastně zamíchala karty a určila tak osud na další generace dopředu. Nutno podotknout, že většina těch osudových rozhodnutí vedla spíše k dalším negativům.

Naši hrdinové tak neměli šanci spatřit pomyslné světlo na konci tunelu. Když už se k němu totiž začali blížit, tak se vždy něco pokazilo.

Ze spisovatelského hlediska chápu, že autorka chtěla obsáhnout co nejvíce historických událostí a tak je zaznamenala do druhého dílu. Nicméně na mě, jakožto na čtenáře, její snaha mnohdy působila laciným dojmem. Myslím, že nebylo úplně nejšťastnější řešení, veškeré hrůzy našim hrdinům naložit na hřbet.

Ano, chápu, doba byla opravdu zlá a vzhledem k tomu, v jakém regionu naše postavy žily, na tom byly prostě hůř už jen z toho důvodu, že žily v pohraniční oblasti, kde se střetávaly nejen národy, ale hlavně názory. Život hornických rodin byl bezesporu drsný a pro nás, v dnešní době, absolutně nepředstavitelný.

Přesto se nedokážu zbavit dojmu, že autorka své postavy mnohdy vmanévrovala do situací, které již byly mírně za hranou a nebo úplně zbytečné. Těžko popsat, co přesně mám na mysli, protože bych vyzradila něco, co nechci.

Každopádně toto jednáni se mi moc nelíbilo a zdálo se mi docela laciné. Myslím, že autorka tyto manévry a umělé gradace děje rozhodně neměla zapotřebí.

Také nové postavy, i když nebude problém, se s nimi sžít, je velká škoda, že jich zde je tolik. Kam se poděly perfektně vystavěné postavy jako byla Barka nebo Ludwik s Julkou? Opravdu bylo zapotřebí přidat do příběhu tolik postav?

Takto máme sice víc možností se na tvrdý život v hornické kolonii podívat z více úhlů, nicméně mi zde chyběly stejně silné postavy, jako byly jejich předchůdkyně.

Díky tomu, jak byl děj nyní rozvětvený, se místy opravdu nepříjemně táhnul a já jsem měla chvílemi pocit, že by možná bylo lepší knihu na chvíli odložit.

Karin Lednická v Šikmém kostele 2 shrnuje důležité historické milníky, které se tím nejhorším možným způsobem dotýkaly lidí, kteří žili na Karvinsku. Pro lidi z moravskoslezského kraje je tato kniha jistě něčím, co se jich opravdu dotkne. Donutí je přemýšlet nad minulostí našich babiček. Připomenout si události, na které se již zapomnělo nebo jsou dnes nedoceněné.

Šikmý kostel 2 je bezesporu knihou, která si zaslouží mnohé. Obdiv, slova uznání, zamyšlení se nad historií, která byla opravdu bolestná.

Já jsem velice ráda, že jsem si knihu přečetla, přesto mám po přečtení druhého dílu smíšené pocity.

Je to zklamání? To asi ne.

Ale v mírných rozpacích jistě jsem a myslím si, že "jednička" se autorce podařila lépe, už jen díky tomu pověstnému světlu na konci tunelu, které měly naše postavy šanci alespoň zahlédnout.

Za zaslání recenzní e-knihy mnohokrát děkuji internetovému e-knihkupectví Palmknihy,

kde si e-knihu Šikmý kostel 2 můžete zakoupit.