Ledové sestry | S. K. Tremayne

Která z nich je vlastně mrtvá?

Už je to rok, kdy Angusovi a Sarah tragicky zemřela jejich milovaná dcera Lydia, jedna z identických dvojčat. Aby alespoň trochu zmírnili nejen stesk, ale také obrovskou bolest, rozhodnou se, že se spolu s druhou z dcer, Kirstie, přestěhují na malý skotský ostrov, který Angus vlastní po své milované babičce. Doufají tak v nový začátek, který by všem třem jistě prospěl.

Jednoho dne se však malá Kirstie zeptá maminky, proč jí oslovuje jménem její zesnulé sestry. Vždyť Kirstie je mrtvá, ona je přeci Lydia. Jednoduchá otázka se změní v hysterickou hádku a Sarah si začíná uvědomovat, že tady opravdu něco nehraje.

Kirstie jemně přikývne. Podívá se na svou knížku, zavře ji a znovu zdvihne oči ke mně. „Mami, proč mi pořád říkáš Kirstie?“
Nic neříkám, ticho křičí. Konečně řeknu: „Promiň, zlatíčko, co jsi říkala?“
„Proč mi pořád říkáš Kirstie, mami? Kirstie je mrtvá. To Kirstie umřela. Já jsem Lydia.“

Nejen, že si malá hraje s hračkami, které milovala Lydia, dokonce i pes se k ní chová přesně tak, jak se dříve choval k Lydii. Je tedy opravdu možné, že se spletli a místo Kirstie vlastně pochovali druhou z dcer, aniž by o tom věděli? A co se v ten den vlastně stalo, že to její milovanou dcerku stálo život?

Vidím hrůzu v Angusově tváři, v Mollyině tváři, jejich strach není nic ve srovnání s mým. Cítím, že tohle už jsem zažila. V Devonu.
Lydia znovu křičí, odtáhla se od roztříštěného okna. Červené, zkrvavené ruce trčí kolmo do vzduchu, jako když chirurg čeká na rukavice.
Angus a já se k dceři přiblížíme, opatrně, roztřeseně, jako bychom přistupovali k divokému zvířeti, protože couvá, když se blížíme. Ale zatímco se stahuje, Lydia se na mne podívá. Vylekaně. Jako by se bála sama sebe.
Slyším za sebou Joshe, jak volá sanitku, ano, Maxwell Lodge, vesnice Ornsay, osm set metrů od Selkie, u kaple, ano, prosím hned. PROSÍM.
„Lydie…“
„Lydie…“
Nic neříká. Ztuhlá, s červenýma žadonícíma rukama, pořád couvá. Její mlčení je skoro stejně děsivé jako krvácení.

Ledové sestry byly knihou, která jednu dobu vykukovala úplně všude a jistě jste ji také zaregistrovali, aniž byste o to úplně stáli. Já jsem se rozhodla, zvláště pak po pozitivních ohlasech, tuto knihu vyzkoušet. Nyní se vám tedy pokusím přiblížit, jak se mi kniha o dvojčatech, z nichž jedno nešťastnou náhodou zahynulo, líbila.

Obálka této knihy je jednoduchá, ale přitom skvělá. Dvě malé holčičky se drží za ruce a před nimi se v blízkosti tyčí věž majáku.  Rozhodně na vás z ní dýchne ponurá a tajemná atmosféra.  

Po otevření knihy na nás vykoukne autorská poznámka a poté následuje 28 kapitol, které jsou průměrné délky. 

Hned ze začátku bych ráda vysekla poklonu samotnému autorovi. Pokud jste knihu již četli, tak mi jistě dáte za pravdu, že to, jakým stylem popsal veškerou přírodu, skaliska, maják i rozpadlý domek po babičce, bylo něco neskutečného. Při čtení jsem si dokázala vybavit všechny detaily a měla jsem pocit, jako kdybych byla s hlavními hrdiny na stejném ostrově. Bravurní popisy okolí, spolu s atmosférou nejen místa, na které se přistěhovali, zapůsobily tak, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout a toto poutavé vyprávění četla s neskutečnou zvědavostí.

Jako ze života působilo také manželství Anguse a Sarah. Myslím si, že nějakým způsobem překonat ztrátu milovaného dítěte a zároveň zůstat v manželství bez obviňování jeden druhého musí být docela fuška, která se povede málokomu. Zde se to bohužel moc nepovedlo. Vztah Anguse se Sarah byl poměrně napjatý a po přestěhování, které mělo působit ozdravně na všechny zúčastněné, jsme se stali svědky lží a tajností, které působily stejně jako slunce na čokoládu - pomaličku rozpouštěly co se dalo.

Co se týče samotné hlavní hrdinky, kterou je bezpochyby druhá z dvojčat, jednalo se o velice chytrou holčičku, které mi bylo chvílemi velmi líto. Přišla o to nejdůležitější, co v životě měla - svou sestru, svou druhou půlku, se kterou sdílela všechny své pocity, a byla to právě její sestra, kdo jí dokázal být nejblíže.

Přesto jsem z jejího chování bývala nejednou zmatená, a přemýšlela jsem, stejně jako její matka, jestli by bylo opravdu možné takto zaměnit dvojčata a z jakého důvodu se malá Kirstie neozvala už dříve, že je vlastně Lydií.

Pátrání po tom, která z holčiček vlastně zemřela a která žije se svými rodiči i nadále, začne poměrně pozvolna. Nejdříve jistými pochybnostmi, které má samotná matka. Poté následuje obvinění dcerky, že není tím, za koho ji mají, následuje pátrání a přemýšlení. Vše se konečně dostává do pohybu a Sarah je přesvědčená, že spolu všechno zvládnou, jisté pochybnosti však má, hlavně vůči svému manželovi, kterého najednou vidí v úplně jiném světle.

Za mě se jedná o příběh, který rozhodně stojí za to číst. Tajemno, které se nese celou knihou je opravdu mrazivé, zvláště pak v druhé polovině knihy, která nabere rychlejší tempo a věci se dají pořádně do pohybu. 

Spousta otázek a tak málo odpovědí, vás donutí přečíst knihu jedním dechem. Osobně jsem si myslela, jak celý příběh dopadne, nicméně jsem se pěkně mýlila a takový závěr jsem nečekala.

Detailní popisy, a spousta otázek, které vám zamotají hlavu a budete nad nimi přemýšlet po celou dobu čtení - přesně takové jsou Ledové sestry. Osobně jsem byla velice spokojená a ráda doporučím knihu i dále. Zvláště, pokud vám nevadí pozvolné vyprávění až k šokujícímu závěru, byste si mohli přijít na své.

Ráda si od autora přečtu také další jeho knihu, která by pod názvem Dítě ohně měla spatřit světlo světa začátkem dubna.

Název: Ledové sestry

Autor: S. K. Treymane

Překlad: Petra Královcová

Nakladatelství: Motto

Počet stran: 336