Jak moc známe své blízké?
Denně je potkáváme, bydlíme s nimi pod jednou střechou, a myslíme si, že o nich víme všechno.
„Barák“ je vyprávěn stárnoucí vdovou, která pozoruje své sousedy, kteří na rozdíl od ní prožívají své životy. Působí jako přízrak, co se plouží z domu do obchodu a zpět, jinak vysedává u otevřeného okna činžovního domu. Její stereotyp nahlodá událost, která se dotkne přímo jí a ona prochází proměnou a nachází v sobě opět ženu.
Možná že tenhle řekl "zabiju tě". Protože jsem je viděla. Zavřela jsem okno a šla si udělat večeři. Rohlík s máslem a čajem. Napadlo mě, že bych si ráda dala víno. Doma ale žádné nemám. Alkohol ráda nemám, ale teď bych si ho dala. Protože všichni přeci pijí. Ta mladá šla do baru a řekne si o dvě deci červeného nebo panáka rumu. Honzík, až vyrazí ven, si dá někde pivo. Jako ti tři venku. Moje dcera už ale nepije. Jenže najednou jsem zatoužila cítit tu chuť na jazyku. To omámení. Co mou dceru na tom tak lákalo? Napadlo mě, že bych si šla koupit láhev, ale pak jsem to zavrhla. Co kdyby náhodou přišla moje dcera? Jak by se jí to zamlouvalo? Proč ona nemůže a já jo?
Osud zamíchá i se životem její dcery alkoholičky a jednoho z nájemníků tak, že je těžko říct, jak moc můžeme druhé poznat či pochopit.
Barák Alžběty Bublanové je knihou o které není moc slyšet, což je, dle mého názoru, škoda. Jedná se o čtivý román, který nám dá nahlédnout do života jedné stárnoucí ženy.
V knize je celkem 24 kapitol, ve kterých nám dá do svého života nahlédnout žena, jejíž věk je někde kolem šedesátky. Vyprávění je z pohledu hlavní postavy a je zde opravdu málo přímé řeči. Sledujeme, jak se z vyžilé ženy, která má už dávno svá nejlepší léta za sebou opět stává žena, která v sobě objevila znovu chuť žít.
Obálka knihy je opravdu příjemná, jen je škoda jejího rozlišení. Nejsem člověk, který by lpěl na detailech nebo hledal chyby tam, kde nejsou, ale zde mne opravdu udeřily do očí "kostičky", které mi na první pohled docela vadí.
Jak už název napovídá, jedná se o příběh, který se odehrává v jednom bytovém domě. Za jeho zdmi, v malém bytě žije i obyvatelka, která je typickým příkladem "ženy v okně", kterou zná asi každý z nás. Ví o všem, co se kde šustne a věčně pozoruje dění okolo.
Tato žena má zmapovány osudy všech lidí v domě a při sledování onoho dění okolo si vymýšlí různé příběhy. Její dny jsou docela jednotvárné a tak není divu, že sledování ruchu za oknem přináší do jejího života alespoň nějaké vzrušení.
Žije sama, manžel zemřel již před lety a dcera, kterou má, se ukáže jen zřídka.
Jejich vztahy jsou docela napjaté, dcera je vyléčená alkoholička a matka by si přála, aby v životě něco dokázala. Čtyřicítka jí nezadržitelně klepe na dveře a na obzoru není ani muž a ani žádné dítě nebo nějaká kariéra.
Ženin stereotypní život je narušen ve chvíli, kdy u sebe v bytě nachytá zloděje a zanedlouho se ukáže, že se jedná o dceřina nového partnera. Žena o vloupání mlčí a co více, je ochotna na všechno zapomenout, jen aby její dcera byla šťastná a konečně mohla založit rodinu.
Autorka se na svůj věk dokázala báječně vžít do role osamělé stárnoucí ženy. Vymýšlení katastrofických scénářů a různých životních útrap při sledování okolního dění jí šlo báječně a při čtení budete mít pocit, jako kdybyste četli zpověď seniorky, nikoliv román.
Vyvstává zde jedna zásadní otázka. Jak moc známe své blízké a sousedy? Kniha nám ukazuje, že nemusí být všechno takové, jak se na první pohled zdá. Osamělá stařenka bydlící nad námi vlastně až tak osamělá být nemusí a může vést spokojený život, s častou návštěvou rodiny a vnoučátek.
Dceřin alkoholismus ženiným strachům moc nepřidává. Vztahy jsou pořádně narušeny a žena si přehnaně všímá reakcí své dcery. Zároveň by si tolik přála, aby se dcera konečně vdala a začala žít spořádaným životem.
Zajímavé také je, že autorka nepoužívá, až na pár výjimek, žádná jména. Žena si své sousedy při pozorování pojmenovává neurčitě ta co jí vykradli, ta mladá zespoda, apod. Při svém pozorování si nejen vymýšlí různé scénáře, ale také bývá přehnaně kritická a negativní, jako kdyby si svůj život plný strachu o dceru promítala do osudů ostatních.
I když o životě se zde také úplně nedá hovořit. Žena spíše přežívá, každodenní rutinu snídaně, nebo nákupu doplňuje o své pozorování. V podstatě by se dalo říci, že žije hlavně životy ostatních. Nemá si s kým pořádně popovídat a svůj aktivnější život už dávno vzdala.
Celé vyprávění je napsáno přímo a bez jakýkoliv příkras, díky čemuž působí o to silněji. A i když se jedná o knihu, která má bezmála sto šedesát stran, tak jsem ji četla docela dlouho. Nejspíš to bylo tématem, které je jako stvořené k zamyšlení nad spoustou věcí. Jednou z nich jsou i myšlenky na to, kdy se život změní natolik, že začneme přemýšlet nad tím, že jsme jej promeškali a ujel nám vlak.
Život je krátký a než se nadějeme, tak jsme na jeho konci. Pojďme proto žít tak, abysme jednou nelitovali, že nám doslova protekl mezi prsty, to by totiž byla velká škoda.
V knize je celkem 24 kapitol, ve kterých nám dá do svého života nahlédnout žena, jejíž věk je někde kolem šedesátky. Vyprávění je z pohledu hlavní postavy a je zde opravdu málo přímé řeči. Sledujeme, jak se z vyžilé ženy, která má už dávno svá nejlepší léta za sebou opět stává žena, která v sobě objevila znovu chuť žít.
Obálka knihy je opravdu příjemná, jen je škoda jejího rozlišení. Nejsem člověk, který by lpěl na detailech nebo hledal chyby tam, kde nejsou, ale zde mne opravdu udeřily do očí "kostičky", které mi na první pohled docela vadí.Jak už název napovídá, jedná se o příběh, který se odehrává v jednom bytovém domě. Za jeho zdmi, v malém bytě žije i obyvatelka, která je typickým příkladem "ženy v okně", kterou zná asi každý z nás. Ví o všem, co se kde šustne a věčně pozoruje dění okolo.
Tato žena má zmapovány osudy všech lidí v domě a při sledování onoho dění okolo si vymýšlí různé příběhy. Její dny jsou docela jednotvárné a tak není divu, že sledování ruchu za oknem přináší do jejího života alespoň nějaké vzrušení.
Žije sama, manžel zemřel již před lety a dcera, kterou má, se ukáže jen zřídka.
Jejich vztahy jsou docela napjaté, dcera je vyléčená alkoholička a matka by si přála, aby v životě něco dokázala. Čtyřicítka jí nezadržitelně klepe na dveře a na obzoru není ani muž a ani žádné dítě nebo nějaká kariéra.
Ženin stereotypní život je narušen ve chvíli, kdy u sebe v bytě nachytá zloděje a zanedlouho se ukáže, že se jedná o dceřina nového partnera. Žena o vloupání mlčí a co více, je ochotna na všechno zapomenout, jen aby její dcera byla šťastná a konečně mohla založit rodinu.
Autorka se na svůj věk dokázala báječně vžít do role osamělé stárnoucí ženy. Vymýšlení katastrofických scénářů a různých životních útrap při sledování okolního dění jí šlo báječně a při čtení budete mít pocit, jako kdybyste četli zpověď seniorky, nikoliv román.
Po psychologické stránce se Bublanové rovněž povedlo bravurně vykreslit chování ženy, která svůj život dávno pověsila na hřebík. Při čtení vás bude doslova mrazit nad pomyšlením, že takových žen je okolo nás opravdu spousta. Osamělých duší, které žijí svůj život pozorováním ostatních, mnohdy s tužkou a notýskem v ruce, k zaznamenávání důležitých věcí.
Dceřin alkoholismus ženiným strachům moc nepřidává. Vztahy jsou pořádně narušeny a žena si přehnaně všímá reakcí své dcery. Zároveň by si tolik přála, aby se dcera konečně vdala a začala žít spořádaným životem.
Zajímavé také je, že autorka nepoužívá, až na pár výjimek, žádná jména. Žena si své sousedy při pozorování pojmenovává neurčitě ta co jí vykradli, ta mladá zespoda, apod. Při svém pozorování si nejen vymýšlí různé scénáře, ale také bývá přehnaně kritická a negativní, jako kdyby si svůj život plný strachu o dceru promítala do osudů ostatních.
I když o životě se zde také úplně nedá hovořit. Žena spíše přežívá, každodenní rutinu snídaně, nebo nákupu doplňuje o své pozorování. V podstatě by se dalo říci, že žije hlavně životy ostatních. Nemá si s kým pořádně popovídat a svůj aktivnější život už dávno vzdala.
Celé vyprávění je napsáno přímo a bez jakýkoliv příkras, díky čemuž působí o to silněji. A i když se jedná o knihu, která má bezmála sto šedesát stran, tak jsem ji četla docela dlouho. Nejspíš to bylo tématem, které je jako stvořené k zamyšlení nad spoustou věcí. Jednou z nich jsou i myšlenky na to, kdy se život změní natolik, že začneme přemýšlet nad tím, že jsme jej promeškali a ujel nám vlak.
Život je krátký a než se nadějeme, tak jsme na jeho konci. Pojďme proto žít tak, abysme jednou nelitovali, že nám doslova protekl mezi prsty, to by totiž byla velká škoda.
Za zaslání recenzního výtisku mnohokrát děkuji Alžbětě Bublanové,
knihu Barák si můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Petr Štengl.
Název: Barák
Autor: Alžběta Bublanová
Nakladatelství: Petr Štengl
Počet stran: 154
Rok vydání: 2019
První vydání
Máš pravdu, o knize opravdu moc slyšet není. Já sama ji vidím poprvé. :) Můžu říct, že nevypadá vůbec špatně.
OdpovědětVymazatTaky jsem ji moc neviděla, jestli vůbec. Nicméně stojí za přečtení :-)
Vymazat